DCERA (dále D): „Tati, tati, vidíš mě? Víš, kde jsi? Slyšíš mě? My jsme tě museli odvézt do nemocnice. Co tam vidíš? Řekni něco tati, poznáváš mě? Víš, že jsi v nemocnici? Nebolí tě něco? Počkej, to tam musíme nechat, to je kanilka, to tam máš na kapačku. Nebolí tě něco? Poznáváš mě? Já půjdu asi zavolat paní doktorku. Počkej tady chvilku, já hned přijdu.“
(přichází lékařka)
Lékařka (dále L): „Doktorka Smutná, dobrý den.“
D: „Dobrý den, já jsem Nováková, dcera pana Nováka, jak u vás leží od víkendu“
L: „Děkuji, že jste na mě počkala, já se musím trošku zorientovat. Prosím vás, řekněte mi, jak to s tatínkem bylo?“
D: „Tatínek byl vlastně až do toho víkendu dobrej. My jsme odjeli na chatu a byli jsme jen tři dny pryč. Tatínek bývá normálně takhle doma sám. A když jsme se vrátili, v sobotu navečer, tak byl úplně mimo. Ani nás nepoznával.“
L: „Co to znamená?“
D: „Říkala jsem: ahoj tati, jak se máš? On mě vůbec nepoznal. Nevěděl, kde je, divil se, že jsem přijela i s bratrem, kterého vůbec nepoznal. Mě ještě chvilku jo, ale vlastně nechtěl si sednout pořád jenom tak neklidně, pocházel po bytě. Chodil z místnosti do místnosti. Nemohli jsme vůbec navázat spojení s ním.“
L: „Noční neklid jste pozorovali?“
D: „v noci si šel lehnout, já jsem u něj zůstala, než usnul. Ale potom asi za půl hodiny vylezl z postele, začal chodit po celém bytě, sem a tam, bez toho, že by šel třeba na záchod. Pak se vrátil, pak do kuchyně, ale nikde nic nechtěl. Když jsme ho oslovili, tak bylo vidět, že neví, kde je a neví, co se děje.“
L: „Říkáte, že to vzniklo akutně? A tohle se před tím nikdy nedělo?
D: „Ne, to jsme nezažili, táta byl vždycky dobrej, nic zvláštního, akorát se léčil s vysokým tlakem.“
L: „Nějaké potíže s pamětí už měl? Že by vás někdy nepoznal?“
D: „Ne, naopak jsme na něj vždycky byli pyšní, že se naučil s počítačem, luštil sudoku.“
L: „Čili to začalo poměrně náhle, v době, kdy jste někam odjeli. Všimli jste ni nějakých teplot, nebo třesavek?
D: „Když jsme se vrátili, jak byl táta takový divný, tak pak jsem na něj šáhla a měl horečku. Určitě se trošku třásl. Já jsem potom měřila teplotu a měl přes 38 °C. Začal si sahat na podbřišek, jako by ho tam něco bolelo. Nedokázal mi říct, co se děje.“
L: „Co jídlo, pití..?“
D. „Nic nejedl, ani nic nepil. Já jsem ho při teplotě chtěla svlažit, ale nic. Protože byl víkend, tak jsem zavolala záchranku“
L: „To jste udělala moc dobře.“
D: „A nevíte, co se to s ním děje?“
L: „Já si teď tatínka vyšetřím, chvilku na mě počkáte na chodbě. Pak si řekneme, co se to děje a co můžeme udělat dál.“
D: „Děkuji, paní doktorko, nashledanou.„