Lékař:
"Dobrý den, já jsem Kopecký lékař paliativního týmu. Paní myšičková, můžu se k vám chvilku posadit?"

Pacientka:
"Jo, dobrý den."

Lékař:
"Dobrý den. (usazuje se)Jak se máte paní Myšičková."

Pacientka:
"Jo, tak….v pohodě.

Lékař:
"Pan doktor mě poprosit, jestli bych za Vámi zašel, že bychom spolu probrali nějaké věci, které se týkají vaší nemoci. Mohl bych to s Vámi teď probrat?"

Pacientka:
"Jo, můžete, no."

Lékař:
"Jak se Vám tak daří poslední dobou?"

Pacientka:
"Nevím….. tak……. úplně mě to tady nebaví……..ale evidentně tady ještě nějakou chvilku musím být. Ale jako dobrý…"

Lékař:
"Proč Vás vzali do nemocnice?"

Pacientka:
"Vzali mě do nemocnice, protože to doma …..jakoby…..je takové těžší. Jako ne těžší, prostě ještě se to potřebuje doléčit."  

Lékař:
"Jak jste se cítila, když Vás do nemocnice brali, proč Vás do nemocnice brali? Protože se Vám špatně dýchalo..."

Pacientka:
"…….protože špatně se mi dýchalo a to mi komplikuje fungovat."

Lékař:
"To je to, co ta Vaše nemoc dělá, že se Vám špatně dýchá, rozumím tomu správně?"

Pacientka:
"Ano, správně tomu rozumíte."

Lékař:
"Co zvládnete doma, když jste doma?"

Pacientka:
"Jako normálně fungují, myji nádobí, uklízím, pracuji, funguji v domácnosti, v rodině."

Lékař:
"Chodíte do zaměstnání nebo pracujete z domova?"

Pacientka:
"Pracuji z domova, půl na půl to mám domluvený. Takže když mi je líp, tak jsem tam. A já jsem se naučila docela  takovou polehávací taktiku, že to vždycky nějak neberu nějakou enegii."

Lékař:
"Jasně, když Vám ubyde síly moc, takže si odpočinete, lehnete si a  pak to chvíli jde."

Pacientka:
"Když byste to srovnala situaci že třeba před dvěma rokama, jste byla taková sportovkyně, zvládala jste leccos.  No, když byste teď srovnala na takový jako škále od 100 do nuly, kde tak s tou výkonností teď se nacházíte ve srovnání s tím co bylo před dvěma rokama?"

Pacientka:
"Předtím to byla desítka teď ...je to dvojka."

Lékař:
"Jako desítka je nejlepší a teď dvojka jako, že těch sil je docela málo. Tak tomu rozumím."

Pacientka:
"Je jich málo."

Lékař:
"Dobře. Já bych se vlastně chtěl s Vámi domluvit na takových třech základních věcech, u kterých přemýšlíme jako doktoři, když plánujeme Vaši péči. Jedna z těch důležitých věcí je, o jakých věcech si spolu vůbec máme povídat. Když přemýšlíme o Vaší nemoci, co je pro Vás důležité znát. Jaké informace chcete od nás znát."

Pacientka:
"Asi….kdy se uzdravím, kdy půjdu domů."

Lékař:
"Rozumím tomu správně, že tak, jak jste si s panem doktorem povídali doteď, tak Vaše očekávání směrem k té nemoci je, že se uzdravíte."

Pacientka:
(zmateně) "Ano."

Lékař:
"Když přemýšlíme o nemoci, tak přemýšlíme jako lékaři o více věcech. Na věci, co to je za nemoc, to už se tady zkoumalo dlouho. Druhá věc je, co se s tou nemocí dá dělat. To co mám třeba teď kolegové dávají a taky, co ta nemoc přináší do budoucna. Jsou to všechno věci, které jsou pro Vás důležité vědět do budoucna?"

Pacientka:
"No tak do budoucna. že se jako….že se uzdravím, no.

Lékař:
"To bych Vám přál, aby to vyšlo. Chci se zeptat ještě na další věc. Někdy ta nemoc přinese takové složité chvíle, tak jak si teď povídáme a plánujeme, tak to není možný. Že třeba Váš stav je natolik komplikovaný, že to vlastně nejde."

Pacientka:
"Jako co nejde?

Lékař:
"Může se situace zkomplikovat, tzn. že se Vám bude dýchat tak špatně, že budete připojená k dýchacímu přístroji. V tu chvíli si nebudeme moct povídat. (pauza)Teď jsem Vás něčím zaskočil."

Pacientka:
"(zaskočeně)No, tak jsem v nemocnici proto, abych se tady vyléčila."

Lékař:
"Jasně, takhle jste o tom nepřemýšlela, že by mohla přijít takhle složitá chvíle."

Pacientka:
"(zmateně)Nevím proč bych o tom měla přemýšlet."

Lékař:
"To co se chci zeptat, když by se taková situace stala, s kým máme přemýšlet? Protože jako doktoři potřebujeme nějakého partnera k přemýšlení o tom."

Pacientka:
"(zaraženě) Jako a Vy s tou variantou počítáte?"

Lékař:
"Že by se to mohlo stát?"

Pacientka:
"No."

Lékař:
"(pauza)Teď jsem Vás vyděsil, že to říkám?"

Pacientka:
"Nevím, asi jste mě vyděsil a naštvalo mě to.  Jako …...že to není moc neděje nebo... já nevím."

Lékař:
"To takhle tomu rozumíte, že je to špatně, že se ptám?"

Pacientka:
"(pauza) No nevím, jestli je to špatně….. Jen proč byste to měl komunikovat s někým jiným."

Lékař:
"Teď jsem asi špatně srozumitelný, proč se ptám na takové věci, že jo?"

Pacientka:
"No."

Lékař:
"Dobře. Můžu se přesto ještě zeptat?"

Pacientka:
"... můžete."

Lékař:
"Kdo je kolem Vás, koho máte kolem sebe za lidi, které máte ráda?"

Pacientka:
"Asi manžela, rodiče , rodinu, děti."

Lékař:
"Aha. Kolik máte děti?"

Pacientka:
"2"

Lékař:
"Jak jsou velký?"

Pacientka:
"10 a 7."

Lékař:
"Hm, dobře. Kdo je pro Vás takový hlavní parťák na přemýšlení? Když máte důležité věci v životě?"

Pacientka:
"Tak asi manžel."

Lékař:
"Takže... když bychom měli nějaké přemýšlení, tak s manželem budeme přemýšlet společně?"

Pacientka:
(zmateně) "No, a se mnou."
(zaraženě) "Jako jaké přemýšlení?"

Lékař:
"To já se vracím vlastně k té otázce, kterou jsem kladl předtím. Kdyby ta situace byla komplikovaná, tak jenom - kdo je vlastně váš advokát v rodině? Váš manžel."

Pacientka:
"Manžel, hm."

Lékař:
"Děkuji. Pak se ještě chci zeptat na poslední věc. My můžeme přemýšlet o vaší nemoci to umíme, ale dovedu si představit, že ta nemoc přináší do vašeho života i jiné složitosti než jenom to, že jste zrovna v nemocnici nebo doma. Co dělá Váš život dobrý, co je ve Vašem životě důležité?"

Pacientka:
"...se uzdravit."

Lékař:
"Hm, dobře, ještě něco?"

Pacientka:
"Tak samozřejmě děti, rodina jako... ale asi to zdraví."

Lékař:
"Je něco co Vás trápí kromě té nemoci?"

Pacientka:
"No, že nemůžu být se svojí rodinou nebo normálně žít. Fungovat."

Lékař:
"Co je pro Vás normálně fungovat?"

Pacientka:
"Normálně dýchat bez přístrojů. Dělat si co chci."

Lékař:
"Dařilo se to v poslední době nebo už se to vlastně nedaří?"

Pacientka:
"No, tak nedaří."

Lékař:
"Nedaří... Toho času, kdy se Vám takhle jako dýchá, tak jak vy byste byla spokojená, je čím dál tím míň, rozumím tomu správně?"

Pacientka:
"No, protože to není doléčené."

Lékař:
"Hm, dobře. Jak se tak vyptávám, jak se daří Vám, tomu Vašemu tělu s tou nemocí, jak se daří...  Jak se  daří Vaší duši?"

Pacientka:
"Asi je smutná."

Lékař:
"Se ptám na divné věci."

Pacientka:
"Nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Asi je smutná, potřebovala by opečovat."

Lékař:
"Máte z něčeho obavy?"

Pacientka:
"No, jestli mám obavy... No tak jako že umřu, ale říkám si, že je to blbost."

Lékař:
"Hm...Dobře...Je něco, co Vás napadá, co jsme si neřekli důležitého?"

Pacientka:
" No tak asi bych potřeboval nějaký...vědět nějaký harmonogram, jak budeme postupovat, aby se to mohlo vyléčit, jaké jsou naděje."

Lékař:
"To proberu s panem doktorem, co se o Vás stará. Zítra a zase se za Vámi zastavím. Zítra. Můžu?"

Pacientka:
"Můžete, no."

Lékař:
"Dobře, děkuji."