LÉKAŘ (dále L): „My jsme se v první scénce setkali s pacientkou s pokročilým karcinomem prsu a celá situace nám ukázala několik oblastí, témat, která je potřeba prodiskutovat, na který je potřeba se z hlediska našeho týmu připravit. Jednou z klíčových témat je samozřejmě otázka medicíny, jaké postupy může nabídnout symptomová léčba. Co můžeme očekávat. Jak můžeme vlastně plánovat, jak se může ta nemoc dále vyvíjet podle současné situace podle toho, jaké máme zkušenosti určitě, je tady velká oblast sociální, tady oblast práce s rodinou je tady oblast nastavení vlastně organizace péče a pak je tady samozřejmě ta, možná nejcitlivější nejzávažnější oblast a to je otázka životní bilance, otázka práce s emocemi, otázka práce se vztahy uvnitř rodiny. Toto všechno a jsme schopni, pokud dobře pracujeme s rodinou a s pacientem v tom smyslu, že jim nastavíme určitý adekvátní rámec péče. Toto všechno jsme schopni ovlivnit a měli bychom se o to snažit právě už v době, kdy pacienta předáváme z nemocniční péče na příklad do domácí hospicové nebo lůžkové hospicové péče."

LÉKAŘ (dále L): „Ahoj holky (lékař s úsměvem osloví členky týmu)

ZDRAVOTNÍ SESTRA (dále ZS), VEDOUCÍ MOBILNÍHO HOSPICE (dále VMH) a SOCIÁLNÍ PRACOVNICE (díle SP): „Ahoj, ahoj, ahoj.“

L: „Díky, že jste si našly chvilku času. Máme pár minut na to, já bych potřeboval probrat s vámi, dnešní setkání s paní Vráblovou. Asi víte, to je ta pacientka vlastně s pokročilým karcinomem prsu, metastatické postižení mozku.  Nevím, Evi, jak to na tebe působilo to setkání.

SP: „Byly tam velký emoce. Láďa sděloval pacientce, paní Vráblové tu diagnózu. Zrovna jsme se tam potkali teda, byla tam i sestra její, což bylo dobrý, z mého pohledu, že jo, Láďo? Že jsme to rozebírali v rámci té rodiny. Emoce velký, paní plakala, v podstatě bych to tak viděla tak Kübeler-Rossovou v dvojce, Bude tam určitě, Evi, hodně práce pro tebe s tou rodinou v rámci sociálního šetření a nabídnout jim ty možnosti péče, zajištění, porešit zdravotní sestřičky.

VMH: „Já jsem slyšela, že ta paní je sama.“

L: „Jestli jsem to dobře vyrozuměl, tak vlastně sama a dokonce ještě takové složitější v tom že já tam cítím velké napětí ve vztahu, protože ona de fakto, vedle té své sestry, jsem to dobře pochopil, má akorát dceru.“

SP: „No a ta je v cizině, Evi myslím.“

L: „Jestli studuje, nebo žije, to ještě nemáme úplně prověřené asi. Nic to nemění na tom, že ona vlastně ve skutečnosti teď… jako pokud by chtěla domů, tak asi to je jenom na té sestře nebo na kom jiném.“

SP: „Vnímám tam, z nich, že pani by chtěla jít domů. Že ta péče, ze strany sestry by určitě byla možná, že ty cestičky by hledaly, co a jak udělat pro tu péči.“
VMH: „Dobře, tak já za ní zajdu do rodiny a nabídnou možnost pomoci pečovatelek, zdravotní stránku nějak pořešíte, ale myslím, že jsme schopni nabídnout několik hodin denně Péče.

L: „No to jo, ale ještě je to v tuhle chvíli poměrně brzo.“

SP: „Evi, já bych se třeba v tuhle chvíli zaměřila, třeba se jí zeptat na řešení příspěvku na péči. Popřípadě pomůcky, pokud by pečovala ta sestra, jestli by nechtěli využít to dlouhodobé ošetřovné.“

(vedoucí mobilního hospice přitaká a souhlasí)

L: „to mi přijde v tuhle chvíli důležité, spíš co ta dcera.“

SP: „ Spíš vnímám, že kdyby docházelo opravdu, protože jsme se bavili o tom bavili s Láďou, že vidíme, že by mohla nastat velmi rychlá progrese toho stavu, spíš svolat rodinnou radu.“

L: „Ono se to může totálně zlomit ve velmi pokročilé metastatické postižení mozku. Teď aktuálně se to podařilo zvládnout pomocí kortikoidů. Přechodně tam vlastně, jestli se nepletu, byl… já myslím, že i mannitol. Paní už předtím byla ozářená a teď to vlastně zjevně nefunguje klinicky. A navíc musím připustit, že ona jako tu situaci vlastně do teďka, jak říká Eva, Kübeler-Rossovou – dvě. Ona tu situaci do teď totálně v sobě popírala. Tam zjevně jsou i symptomy na úrovni jako nechutenství, nauzea a nespavost… teď aktuálně. Pokud vím, tak jsou tam i problémy s bolestmi, je tam metastatické postižení kosti, ale zase to nebylo tématem, alespoň klinicky v takové míře. Teď ano a já mám pocit, že tam ta takzvaná total pain - celková bolest bude teď asi velkým problémem, protože ona vlastně…..tak mi to přišlo, nebo jestli jsi to viděla podobně, před námi rozestřela, jak jí to vlastně celé zasáhlo, jak se ten život v tuhle chvíli zastavil… najednou a ona se teď podívala kolem sebe a teď tam viděla tu dceru, přemýšlela, co ona si s tím vlastně poradí.
Víš, říkal jsem si, pečovatelky, čistě teoreticky, možná třeba osobní asistence spíš jo? Pokud by chtěla jít domů, teda za každou cenu a pokud bychom se bavili o tom, že tam nastavíme ten deštník 24 na 7, tak aspoň nějaký…. po třech hodinách kontakt profesionálem. Pokud by ta sestra nebyla v tom schopná fungovat. A to nevíme, to budeme moc rádi, když to prověříš.“

SP: „Zásadní jakoby informace pro mě byla i ta, že ony jsou obě dvě zdravotní sestry (lékař souhlasí),  což si myslím, že to přijetí…a ony ví, co se děje. Ale teď je to takový to přemapování z těch…“

ZS: „Takže v nějakou jistotu, nějakou důvěru, nějaký interval návštěv, ani možná teda, z toho co říkáš, Z počátku nebudou chtít tu sestřičku úplně nějak intenzivně, bude se tam muset nastavovat pomalu, opatrně. Dát ten pohotovostní kontakt bude, to bude pro ně ta jistota.“

L: „Je výhoda, že jsme vlastně v jedné době vlastně členové konziliárního týmu a zároveň managujeme domácí hospic. Jako z mého pohledu, je naprosto přesně jak říkáš, klíčové jim jakoby nevstoupit příliš moc do toho života a na druhé straně to ohlídat ten vývoj toho onemocnění, teď v prvních dnech až týdnech takovým způsobem, aby jsme zachytili ty první závažnější příznaky. Ona nechce zpátky do špitálu a myslíš, že to tam jako od začátku bylo vidět, že je takovým jejím základním  momentem - teď bude řešení té rodiny. Určitě bude důležité, to setkání s tou dcerou.“

ZS: „Ale to by mohla i Evka zkontaktovat, nějak vykomunikovat to setkání.„

SP: „Uděláme rodinnou radu, ano,…Přesně tak.“

(všichni kývají a souhlasí)

VDH: „Domluvíme se tam, citlivě… budeme k tomu přistupovat. Poradíme se, jaký mají podmínky doma, zjistíme, nabídne pomoc.„

L: „Takže tohle bys mohla prověřit, jo?

(vedoucí domácího hospice kýve na souhlas)

L: „Domluvme se, jestli bys mohla zjistit. Zítra má být propuštění, ono se to možná posune o jeden, o dva dny, tady budeme muset komunikovat s tím primárním týmem. Takže první by bylo, že bys to prověřila, že se na to téma zítra ráno sejdeme. A asi teda tam bude potřeba…ještě jednu věc, jsme zapomněli říct, že my vlastně na zítřek a máme domluvenou schůzku s nimi znovu vlastně. A cílem jako je v podstatě už je teď jakoby představit i tomu mimonemocničnímu, tomu mobilnímu paliativnímu. A jim zase ten paliativní tým tak, aby tam došlo k navázání nějakého vztahu, aby se mohly vydiskutovat základní otázky. Uvidíme, jakými emocemi ony zítra přijdou. Díky moc, že to prověříš."

(lékař se obrací na vedoucí domácího hospice)

VDH: „Ta návštěva domu bude určitě dobrá.“

L: „Možná, že by to zítra mohlo, po domluvě s nimi, rovnou proběhnout. Že bychom mohli před tím propuštěním z nemocnice mít nějaké informace o tom, jak to tam vlastně je reálně nastavitelný. Že by sis s ní mohla doslova a do písmene zítra dát kafe, tak to by bylo fajn.“

SP: „Já to také takhle vidím. A prosím, zaměřte se, jestli paní opravdu budou chtít využít to dlouhodobé ošetřovné, je potřeba abys pohlídala, aby to bylo v pořádku.“

L: „Musí to být ze strany nemocnice, ze strany toho základního oddělení. Tam je to ten poukaz nastaveny.“

ZS: „Dobře, takže zajistíme, pokud bude zájem plynulý…“

L: „ Já bych chtěl poprosit, ještě se potkat s vrchní sestrou poprosit, na oddělení, kde ona teď je - na interně.“

ZS: „Předat základní informace k mediaci, co a jak bude potřeba, aby byl úplně hladký průběh převzetí, ukončení nemocnice a nastavení další péče.“

L: „Jasně, díky moc.“

VDH: „Jenom se zeptám, ty počítáš, že paní zařadíš do 926?

L: „Já si myslím, že v této fázi je to s otazníkem, tam bude hodně důležité, jak proběhne zítra ta rodinná rada. A jaká bude ta její vize vlastně. Z medicínského hlediska si myslím, že by si to zasloužila. Ty symptomy už jsou jako… splňují ty základní indikační kritéria. Je pravda, že ten vývoj může trvat delší dobu, ale to bych v tu chvíli asi úplně neřešil, protože základ je, že my chceme dosáhnout co nejlepší kvality života, i když by tam ty symptomy byly pokryté… jako myslím biologicky, tak ta psychika a ta spiritualita to bude podle mě hodně náročné. A bude to vyžadovat intenzivní kontakt. Takže za mě asi spíš jo, ale počkejme si na ten zítřek.“

SP: „Dobře, já bych souhlasila s tím, že v tuto chvíli bych to neviděla na to zařazovat do té 926. Je tam ještě cesta, ještě nás čeká vykomunikovat to přijetí.“

L: „Jak jsem říkal, že ta zítřejší rada to nějak uzavře – otevře. Nebudeme tlačit na pilu, počkáme, jak zítra se na té radě bude jevit ta situace. Ještě si na to znovu sedneme.“

ZS: „Uvidíme vývoj prvních dnů potom doma, co bude.“

(Ostatní přikyvují a souhlasí s návrhy)

L: „A to je další možnost, ano. Tak se mějte, zatím ahoj.“

(všichni se s úsměvem loučí)

L: "Právě jsme viděli, jak může probíhat také setkání v tomto případě kombinovaně nemocničního konziliárního paliativního týmu a zároveň kolegů mobilního terénního paliativního týmu. Což už v některých nemocnicích v České republice je také realita. A co je tam asi důležité si říct, že ta multidisciplinarita, o které pořád hovoříme, je vlastně způsobu sdílení informací, že jsme schopni vidět pořád jednoho člověka v jedné době, ale jsme schopni z různých úhlů pohledu tu závažnost informací, které získáváme a jsme schopni si je třeba v tom týmu, posoudit. A vyvodit z toho nějaký kompromisní závěr – typu: Náš plán společně bude vypadat takovýmto způsobem. Toto budou naše kroky a bude-li ta situace jinak, tak ty kroky budou vypadat případně jinak. Taky je z toho docela zřetelné, že se nedají věci naplánovat mnohdy na mnoho týdnů dopředu hned, ale že je potřeba si na to dát čas a mnohdy i doplňovat nejenom informace, ale doplňovat i setkání s rodinou a nastavovat vlastně ten plán následně, průběžně. A to, co bych z toho vidět asi úplně nejklíčovější je právě to, co jsem říkal na začátku. To znamená: existuje-li reálná možnost pro nemocniční konziliární tým, aby v nějaké míře i personálně byl propojený s terénním, paliativní tým a dokázaly si tyto dva týmy společně sednout, nad stejným pacientem. Tak dneska už bych neřekl, že je to hudba budoucnosti, ale je to vize, ke které bychom rychle měli dosměřovat, protože to výrazně zvyšuje efektivitu práce obou dvou těchto týmů."