LÉKAŘ (dále L): "Stále jsme v nemocnici na interním oddělení. 2. týden od přijetí naší 80leté pacientky s pokročilým srdečním setkáním a hlavně projevy geriatrické deteriorace. Znovu jsme s naší rodinou, paní vrchní sestrou, ovšem tentokrát se potkáváme v situaci, kdy už jsme měli dávno, pět - šest dnů, naplánováno propuštění do domácího prostředí. Rodina organizovala vlastně domácí péči, domácí hospicovou péči. V podstatě zítra mělo být propuštění a pacientka náhle, v souvislosti s náhlou dekompenzací srdečního selhání, v noci zemřela. Takže se setkáváme s rodinou pozůstalou. Očekáváme, že tam budou, z našeho hlediska, neoprávněné výčitky. Že tam budu otázky, že tam bude spousta emocí nebo emoce, které prostě potřebuji, abychom se jim věnovali, abychom na ně reagovali, abychom možná pomohli trošičku tomu, že až rodina bude odcházet z nemocnice, tak aspoň trochu v nich rezonoval pocit, že udělali všechno, co udělat mohli. A udělali jsme všechno my všichni. Protože v této chvíli, dvakrát že už nehrajeme jenom o pacienta, ale především právě o rodinu a celkový pocit z toho, že jsme vlastně všichni tam nechali to maximum, které jsme mohli a že ta péče proběhla náležitým způsobem. Adekvátní způsobem, možná, jednoduše řečeno – dobře."

L: „Dobré ráno, přijměte prosím vás ode mě upřímnou soustrast nad úmrtím maminky. Je mi to moc líto.“

PRVNÍ DCERA (dále D1) a DRUHÁ DCERA (dále D2): „Děkuji.“ (lékař i sestra kondolují dcerám zemřelé pacientky)

L: „Já děkuji, že jste u ní byly. Zeptám se vás, z vašeho pohledu zemřela v klidu?“

D1:  „Já si myslím, že jo.“ (druhá dcera pláče)

L: „Sice budu trochu opakovat to, co jsem vám říkal včera odpoledne, podle mě jste udělily velkou věc, pro sebe i pro mámu. Určitě to vnímala, že jste tam byly s ní a moc bych vám přál, aby jste to vnímaly i vy. Že jste udělaly všechno, co jste udělat mohly. Přál bych vám to kvůli vám, ale i kvůli tomu, že je to pravda. Tak jste to zvenku viděli.“
D2: „Pane doktore, mě hrozně trápí, že jsem jí nemohla odvézt domů.“

L: „Tomu rozumím, zkuste si vzpomenout, nebo oba asi si vzpomínáme, to jsme otevírali včera toto téma. Že vlastně kdybychom to udělali, je otázka, jestli by to pro vás bylo o tom, že byste s ní ten čas, který jste s ní strávili, strávit mohly. Je to i pro mě, z hlediska doktora nejasné, nebo citlivé, jestli to bylo dobře takhle nebo takhle. Ale přijde mi, že se to se to vyvinulo tak, jak se to vyvinout mělo. Vy jste s ní chtěly být. A organizace péče, když se stav takhle prolomí, vždycky to nějak jde, ale předpokládá to docela stres pro všechny zúčastněné. A nemusí se to podařit, tak aby pocit z toho byl takový, že jsme udělali pro ní všechno, byly jste s ní.“

ZS: „Já si myslím, že v dané situaci, omlouvám se, že to tak říkám, ale dopadlo jak nejlíp dopadnout mohlo. Vy jste s maminkou byly. Vy jste jí splnily to největší přání a ona se cítila doma s vámi, takže i když byla v nemocnici, tak pro mě bylo strašně důležité, že jste byly s ní.“

D2: „Ano, my jste tam byly. I když umírala, tak jsme tam byly a držely jsme ji za ruku a to pro nás bylo to nejzásadnější, že jsme tam byly do posledního vydechnutí.“

ZS: „Já vám za to strašně moc děkuji, že jsi takhle s maminkou byly, že to bylo možné i z vaší strany.“

L: „Mohlo se stát spoustu jiných situací. Když si vzpomenete na naše první setkání. Tohle je ve skutečnosti vlastně třetí během pár dnů. Všichni tušíme, že se tam ta křižovatka mohla vést jiným směrem. Na vaší straně to pro vás bylo hrozně těžké, kolik práce jste musely odpracovat po psychické stránce.“

D2: „Bylo to hrozně rychlé.“

D1: „Když se nám to poprvé řekl, nechtěly jsme tomu věřit. To, my jsme tu mámu viděly furt jako když jsme malé holky, jak ta máma běhá za námi a okřikuje nás a najednou postavit se realitě čelem a přijmout, že vlastně ta máma opravdu je nemocná a může se stát to co se stalo teď, to je hrozně těžké.“

L: „Jestli to trochu jde, tak to zkuste s víc takovým přesvědčením, ne jen pocitem a přesvědčením vnitřním, že jste fakt udělaly všechno, co jste udělat mohly. Že vám to říká tady zkušený doktor, zkušená sestra, že to viděli lidi na oddělení. Neříkáme to proto, že vám chceme mazat med kolem pusy, ale protože bych hrozně nerad, aby vám nějaké výčitky, to období, co teď bude, to období bez té mamky, kdy je potřeba, aby jste to nějak přijaly do svého života, tak aby vám to komplikoval pocit výčitek. To si nezasloužíte, to bylo špatně.“

D2: „Když ona se zlobila její vnoučata, že nestihla přijet.“

D1: „Já vím, ale nejdůležitější bylo, že jsme tam byly my. To bylo ze všeho nejdůležitější. Oni si jí budou pamatovat takovou, jakou jí znali. A v té chvíli opravdu bylo důležité, že jste nám umožnili, abychom s tou mámou byly do posledního vydechnutí.“

D2: „To jo, děkujeme, že jsme tu mohly být.“

L: „Víte, mám takovou zkušenost, že otázky přijít můžou, nejistota, takový pocit, že něco mělo být nějak jinak. U vás, ale o to víc u těch co tady s námi nebyli. Co to s námi neprožili? Asi to není jako standardní postup, nebo něco takového co by se běžně dělo, ale přesto jestli to bude to takový cítit, že tam budu v rodině lidi, které byste rádi přivedly, zkuste klidně zavolat. Přijďte za námi na to kafe, tady jsem u nás. Najdeme si čas, abychom to ještě jednou probrali v širší sestavě. Je to rozhodně lepší varianta pro všechny zúčastněné, než to nechat, vnitřně nějak kvasit. Aby v rodině zůstal někdo, kdo to bílé místo nedokáže zaplnit. Právě proto, že výčitky mít bude. A je to důležitý. Život se musí žít dál a to těžký, co jste teď prožily, tak z toho je potřeba vyjít se vztyčenou hlavou. Jinak to není správně.“

D1: „My si to uvědomujeme.“

L: „Když budete se chtít, tak mi zavolejte.“

D1: „I jsme se domlouvaly se sestrou, až to trošičku zpracujeme, teď nás čekají těžké chvíle, musíme zařídit pohřeb.“

L: „Víte, jak postupovat?“

D1: „Úplně nevíme, to jsme se taky chtěly zeptat, jestli byste se nám s tím poradili.“

ZS: „Já vás vezmu za sociální pracovníci a ona vám řekne jednotlivé kroky, co a jak bude dál potřeba. Určitě vám pomůžeme i teď.“

D1: „Rády bychom potom přišly a chtěly znovu poděkovat a pokud bychom mohly my vám nějak pomoct nebo, nebo nějakou částku, že bychom darovaly. Byly bychom za to hrozně vděčné, kdyby jste to přijali a nějak nám poradili, jak eventuálně vás podpořit.“

D2: „My jsme si říkaly, že je to fakt strašně těžká situace. Ale zase jsme rády, že jste s námi mluvili na rovinu, že jste nám to řekli. A že to téma je hrozně těžké, ale že jste nám to nějak jako trochu připravili, protože kdyby to přišlo rovnou, tak by to všechno bylo daleko složitější. My jsme měly vlastně ty dny možnost si o tom povídat a zavzpomínat. A tak nějak jsme přemýšlely o mámě, album jsme si vytáhly a tak jsme zavzpomínaly. A fakt to bylo tak takový jako v tý bolesti takový nějak já nevím, jak to říct, ale i něco hezkého. Tak to jsme si nějak uvědomily, že jste nám to řekli.“

L: „Velký dík si zasloužíte za to, jakou zpětnou vazbu nám dáváte. Jak to z vás čiší, ta ochota k věcem přistoupit nejlépe, jak to jde a neubližovat, ale spíš vnitřně přijmout to, co se děje. Ta práce co nad tím odvádíte, já se fakt musím lidsky se od vás úplně učit. Kdyby taková každá rodina byla, bylo by ta práce ve zdravotnictví mnohem snazší.  Ale faktem, je že základ byl asi v tom prvním rozhovoru. Že jsme neutekli, ani jedna, ani druhá strana, že jsme tu věc dokázali aspoň trochu zpracovat a mluvit o ní, to je určitě pravda. Dobrá. Paní vrchní vám pomůže těm dalším informacím, to co se matriky týká, převzetí osobních věcí. Jak jsem říkal, máte tu cestu k nám otevřenou. Budete-li si to přát a potřebovat. Za nějakou dobu, když nám dáte zpětnou vazbu, že život jde dál, že jste to zvládly, budeme rádi. Díky za to.“

D2: „My děkujeme. Děkujeme i sestřičkám děkujeme i pečovatelkám. Moc nám v noci pomohly a byly hrozně hodný ochotný.“

ZS: „Veliký dík patří i vám. Bez vás by to taky nešlo, tak jak to šlo.“

L: „Paní vrchní všechno vyřídí. Dávejte na sebe pozor.“

D1, D2: „Děkuji, pane doktore, mockrát.“

Všichni: „Nashledanou“

L: „Jistě to může vypadat jako ideální zakončení nějakého ne úplně snadného příběhu. Nemělo by vyznít idealisticky. Ideálně určitě ano, ale ne idealisticky, protože to není idealismus. V praxi, při dobře vedené paliativní péči lze dosáhnout takového přijetí a asi se dá mluvit o sousloví dobrá smrt, pokud to dopadne takhle. Osobně bych to přál každému zdravotníkovi, aby tohle v praxi někdy zažil.  Protože pak se ta medicína dělá úplně jinak.
Jsou k tomu potřeba dobré komunikační dovednosti. Je k tomu potřeba vnitřní empatie. Je k tomu tomu potřeba i osobní práce. Zpracovat to téma smrti a umírání. Samozřejmě přijmout tu roli člověka ve své profesi. Bez toho to nejde. A pak tam samozřejmě nabalit spoustu znalostí a zkušeností v průběhu onemocnění a určitě organizací péče. Doufejme, že ten grand, rámci kterého ta videa jsou natáčena. Grant pro rozvoj nemocniční paliativní péče, přinese do toho našeho zdravotnictví právě tuhle jiskru, kterou, podle mého soudu potřebujeme velmi mnoho."