L: „Pane Nováku, dobrý den, já jsem doktorka Smutná. Dobrý den. Dobrý den, já vás jdu vyšetřit. Na chvilku vyzpovídat si vás. Víte, kde jste? Jste v nemocnici. Víte, co se dělo? Jak jste se sem dostal?
Jak jste se dostal do nemocnice? Vzpomenete si, co se dělo doma? Víte, kdo vás přivezl?
Přivezla vás dcera, nebylo vám dobře, říkala dcera. Já jsem s ní teď mluvila. Víte, že tady je s vámi? Ona čeká na chodbě, než si vás trošku vyšetřím. Víte, co máme dnes za den? Dneska je pondělí dopoledne. Dovedl byste mi pozpátku vyjmenovat měsíce v roce? Prosinec,… pak by bylo co? Prosinec...listopad…říjen...dobře. Znovu se zeptám, víte, kde teď jste? V nemocnice jste, je to těžké se v tom zorientovat, viďte? A říkala mi dcera, že něco vidíte. Copak tam vidíte? Co to tam je?
Leká vás to? Je to hezký? Není to hezký. Cítíte bolesti? Říkala dcera, že jste měl teploty a že vás bolelo břicho.“ Pozor, to si nechte, tam máte kanilu. Tam vám sestřičky dávají infuzi. Opatrně, tam z toho může téct krev. To si nechte, to necháme, já vám to takhle zahrnu.
Bolí vás břicho? Dcera říkala, že vás bolelo břicho. Bolí vás něco teď? Dobrý, to je v pořádku, tam máte tu kanilu. (vedle v místnosti se ozve rána a pacient se lekne)
Dobrý tak jo, nic se nestalo. Sestřička tam uklízí vedle stojan. Nic se neděje, pane Nováku, Podívejte se na mě, nic se neděje. Nic se neděje. Všechno je v pořádku. Můžete klidně ležet. My uděláme nějaké vyšetření a zase všechno bude v pořádku. Klidně si ležte.“
Takže to co jsme teď právě viděli, je příklad hyperaktivního deliria, kdy pacient v průběhu pravděpodobně infekce má motorický neklid. Podle dcery příznaky vznikly náhle. Vidíme hezky, že pacient ztrácí pozornost, neudrží jí, není schopen pozpátku vyjmenovat měsíce, nevybavuje si, co se dělo, kdy se to dělo. Typické pro delirantní, stav je také to, že ty příznaky mohou fluktuovat během dne. Chvíli pacient se zdá, že je zcela orientován a pak najednou nepoznává ani své nejbližší, neví, kde je, neví, jak se do nemocnice dostal.