Na úvod hovoří Mgr. Jiří Krejčí – sociální pracovník

"Velkou část naší práce trávíme na poradách a je důležité, abychom v nich viděli smysl, aby měla nějaké benefity, jak pro nás tak pro pacienty. Obecně se říká, že z každé porady má být vyhotoven zápis, poradu má někdo vést. Je důležité, aby byla nějaká struktura porady. Ale krom těchto operativních částí je často zmiňován pocit i bezpečného prostoru. Je důležité, aby ti lidé, kteří jsou na poradě společně, tak aby věděli, že můžu vyjádřit svůj názor, aby se ho nebáli říct, aby věděli, že to co říkají je bráno v potaz a má to nějaký konkrétní dopad.
Další věc, která může pomoci, že se vedení pořady rotuje. Že to nezůstává pouze jeho vedoucím, ale že si postupně střídají tuto roli vedení jednotliví členové týmu."

Porada lékaře, sestry a sociálního pracovníka:

SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK (dále SP):„Teď je na řadě pan Krejčí. Adame, můžeš shrnout ten stav z poslední porady?“

LÉKAŘ MUDr. Adam Houska (dále L): „Tak pan Krejčí je 85letý muž s pokročilým karcinomem jícnu, je zastentovaný, ale vlastně v posledních týdnech slábne. Teď se tam objevily nevolnosti, zvracení, zhoršení bolesti a s těmi byl před dvěma dny teda přijat na interní kliniku a vlastně k nastavení symptomové léčby.“

SP: „Děkuji, Jani?“

ZDRAVOTNÍ SESTRA Mgr. Jana Oktábcová (dále ZS): „Já jsem v kontaktu s rodinou, byla jsem za pacientem a pacient mi přijde úplně v pohodě. Krásně spolupracuje. Náhled na onemocnění má. Nicméně ta rodina…tam je to nějaký komplikovaný, protože jsem mluvil a už několika členy rodiny. Ošetřující lékař s nimi mluvil, s Adamem mluvili. Přijde mi, že buď tomu neporozuměli, nebo prostě nejsou schopní jakoby přijmout, proč mu dáváme výživu, proč proč proč furt tlačíme na nějakou léčbu, ale pro mě už je to absolutně jakoby úmorný. Já se pomalu bojím, jakoby vejít na ten pokoj. Pacient je v pohodě, ale ta rodina…tam je to nějaký komplikovaný. Mám pocit, že jsem ve slepé uličce.“

SP: „To zní jako hodně těžká situace. Napadá vás, co bychom mohli v tuto chvíli udělat? Co by mohlo tu situaci vyřešit?“

L: „ Tak ta rodina má jako nerealistická očekávání, mám pocit, že každý jsou trochu jakoby jinde v tom chápání toho zdravotního stavu. A říkám si, že kdybychom je prostě sezvali dohromady na nějaké rodinné setkání a společně se tam o tom bavili, jestli by to nepomohlo. To mě napadá.“

SP: „Mě ještě napadá, že pokud je to tak těžké, Jani, jestli nechceš, aby za tebe zaskočila Marta, druhá zdravotní sestra.“

ZS: „ Co se týká pacienta, to je pro mě v pohodě. Ale s to rodinou, za mě, mám pocit, že jsem ve slepé uličce, ale tady ten nápad, se mi zdá docela fajn. Kdyby tam byli jednotlivě členové dohromady, tak bychom se možná někam posunuli.“

SP: „Výborně, takže když uspořádáme rodinnou konferenci, tak to vnímáme jako řešení této situace? Ty by ses v tom cítila líp a rodina byla srovnanější?“

L: „Já myslím, že by to mohlo pomoct. Akorát teda jsem s tím synem měl taky takový nepříjemný rozhovor jednou, tak jsem si říkal, jestli bys tu poradu nemohl vést Ty. Vlastně se mi to úplně nechce celý jakoby mediovat tu situaci, že už jsem v tom nějak taky jako zainteresovaný emocionálně, tak jestli bys byl ochotný toto rodinné setkání vést.“

SP: „Dobře, tak já se dneska stavím na pokoj, myslím, že tam byli, když jsem procházel okolo a zkusím domluvit termín rodinné konference.“

L, ZS: „Tak jo.“

SP: "Vytvoření bezpečného prostoru je náročný manažerský úkol, ale stejně máme několik tipů, jak toho docílit. Zaprvé, zkuste problémy přerámovat na nějaký prostor pro učení, kde se naučíte o problémech bavit se a učit se z problémů, tak tím odpadnou i zábrany členů toho týmu se o problémech bavit.  Stejně tak jako o chybách. Bavte se o chybách, jako že jsou součástí vaší práce, a chyby se stávají a můžete se z nich poučit. Zkuste být zvědaví. Zkuste se doptávat, vytvářet prostor pro zvědavost na poradách, aby to byl zase prostor, ze kterého se můžete maximálně naučit."