Lékař: "Paní Myšičková, já jdu s Vámi probrat nějaké možnosti tak, jak jsme si slíbili. Co bychom tak mohli dál dělat. Můžu teď?"
Paní Myšičková: "Můžete."
Lékař: "Jsme si řekli takové těžké věci teď spolu. Vlastně ta nemoc už nám moc času nedává v životě. Co je pro vás důležité, když víte, že čas je krátký. Co je pro vás důležité?"
Paní Myšičková: "Vlastně vůbec nevím, co je pro mě důležité. Asi je pro mě teď důležité to nějak přežít…"
Lékař: "Je to takové těžké, jak o tom přemýšlíme spolu, že jo?"
Paní Myšičková: "Je, no."
Lékař: "Jste mi posledně říkala, že kdyby ta nemocnice neuměla pomoct, že vlastně ten čas chcete trávit doma."
Paní Myšičková: "Říkala jsem."
Lékař: "Je to tak?"
Paní Myšičková: "Hm, chtěla bych."
Lékař: "Co to doma pro Vás znamená? Co to je to dobrý doma?"
Paní Myšičková: "Nevím, že tam můžu být se svými věcmi, s tím místem, který znám. A kde mi je dobře. Tak asi to je tam pro mě důležitý."
Lékař: "Dalo by se říct, že v týhlenctý těžký chvíli vlastně o něčem můžeme říct, že je to dobře? Že to je třeba to, že jste s těma svýma blízkýma? Tam kde to znáte?"
Paní Myšičková: "Jo, to jo, to určitě, no. Ale zároveň prostě nechci, aby mě viděli, když se tam budu někde……(vzdech)….. že tam budu někde umírat, nebo já nevím. Vůbec nevím, jak to zařídit. Já vůbec nevím."
Lékař: "To je vlastně takové dvojí přemýšlení, že jo? Jak s tím časem naložit..."
Paní Myšičková: "...a jak neublížit ostatním…"
Lékař: "...trošku přemýšlet o těch druhých…"
Paní Myšičková: "Hm."
Lékař: "Můžu s tím nějak pomoct s tím přemýšlením?"
Paní Myšičková: "No, jako můžete. Já vůbec nevím, jak se to dělá."
Lékař: "Existují různé možnosti péče, kterou v závěru života umíme nabídnout. Někdy jsou lidi až do konce života v nemocnici i třeba připojeni k nějakým přístrojům…"
Paní Myšičková: "Hm."
Lékař: "...někdy si lidi řeknou, že by chtěli být doma, a my přemýšlíme, kdo by jim doma mohl pomáhat až do samého závěru tak, aby to pro ně bylo co nejlepší. A i pro ty blízké jejich. A jsou také zařízení, kterým říkáme hospice, kde je možný závěr života žít s touhle podporou, kterou potřebujete. Jenom to není doma. Pro někoho je to doma moc těžké, někdo naopak řekne: „to nejdůležitější pro mě je být doma“. Jak to máte vy?"
Paní Myšičková: (rozhodně) "Já bych chtěla být doma."
Lékař: "Vy to máte takhle rozmyšlený. Hlavně doma."
Paní Myšičková: "S nějakou tou péčí…"
Lékař: "Hm"
Paní Myšičková: "Aby to byl jako i člověk, který by uměl komunikovat s tou mojí rodinou."
Lékař: "Hm, aby ty těžké témata byl někdo vlastně schopný s Vámi probírat dohromady. Rozumím. Určitě můžeme někoho takového najít. A já mám ještě jednu důležitou otázku, kterou s vámi dneska potřebuji probrat? My jako lékaři umíme život i v takto složité chvíli nějak prodlužovat. Neumíme ho teď vylepšit , zbavit Vás té nemoci, ale to co umíme, je pomocí různých přístrojů ten život vlastně prodloužit tím, že jednotlivé orgány fungují nějak dýl. Je to něco, co patří do vaší představy teď?"
Paní Myšičková: A co by to jako znamenalo pro mě jako reálně?"
Lékař: "Když to s tím dechem bude ještě horší tak, že byste se dusila, tak bychom Vás uspali. Měla byste trubičku v puse, dýchala byste s dýchacím přístrojem, byla byste v nemocnici."
Paní Myšičková: "A vnímala bych jako?"
Lékař: "Určitě na začátku byste měla narkózu, to znamená že byste spala."
Paní Myšičková: "A pak bych se vzbudila?"
Lékař: "To, co teoreticky můžeme přemýšlet je, že by se zavedla trubička tady přes přední stěnu krku, říká se tomu tracheostomie, s tou je možné být vzhůru a byla byste připojená k dýchacímu přístroji. Byla byste tady v nemocnici nebo v nějakém zařízení zdravotnickým s dýchacím přístrojem. Ten život by trval o nějakou dobu dýl."
Paní Myšičková: "No já bych chtěla nejdřív zkusit to doma. Já si neumím představit, že bych byla napojená na přístroje. Přijde mi to……… to….. už jako není život."
Lékař: "Hm."
Paní Myšičková: "To prostě nechci…"
Lékař: "...když tam nemáme tu vidinu , že by vlastně ten život se vrátil k nějakému předchozímu stavu…"
Paní Myšičková: "...přesně tak…"
Lékař: "...už to tam nepatří…"
Paní Myšičková: "Já bych chtěla ještě trochu žít..."
Lékař: "To znamená ten čas, který před vámi je, prožít tam, kde vy to chcete…"
Paní Myšičková: "...hm, kde je mi dobře…"
Lékař: "...tam, kde to máte ráda. Takhle tomu pořád rozumím. Nevadí, že si takhle o tom povídáme?"
Paní Myšičková: "Asi ne. Když si to tak člověk srovnává v hlavě, jak to vlastně doopravdy má…"
Lékař: "To o čem také přemýšlíme jako lékaři, když ten stav se opravdu blíží k závěru, tak nakonec dojde i třeba k zástavě srdce. Život končí tím, že ty orgány přestanou fungovat. Dovedete si představit že by vás někdo oživoval v tu chvíli?"
Paní Myšičková: (vyděšeně) "Jako doma?"
Lékař: "Doma nebo v nemocnici…"