Hned na úvod je nutné vyvrátit častý názor, že komunikace je pro některého lékaře přirozeně daná a pro některého „prostě ne“ a tudíž není potřeba se komunikaci specificky věnovat. V současné medicíně významným způsobem roste složitost diagnostických i léčebných postupů, přitom rozhodování o přiměřenosti léčebného postupu je mnohdy stejně náročný proces jako výkon samotný. Komunikace se stává základní klinickou dovedností lékaře, obdobně jako fyzikální vyšetření, hodnocení laboratorních nálezů, rentgenových snímků nebo třeba kanylace centrální žíly.

Mezi základní komunikační nástroje řadíme argumentaci. Ta je obecně nejrozšířenější komunikační technikou, ke které jsou studenti medicíny i lékaři systematicky vychováváni. Když se však blíže seznámíme s patofyziologickou podstatou komunikace, ukáže se významný podíl limbického systému - „emočního mozku“. Informace, kterou člověk slyší, je zpracovávána nejprve strukturami limbického systému, až poté vzruch putuje do frontálních asociačních oblastí kůry, tedy k „racionálnímu mozku“.

V literatuře se objevuje řada pomocných schémat či protokolů, které usnadňují orientaci ve složitém rozhovoru. Jsou zaměřeny na specifické komunikační strategie a v následujícím textu budou stručně popsány tři nejpoužívanější: Protokol SPIKES je určen k usnadnění sdělení nepříznivé zprávy, ADAPT je zaměřen na strukturu komunikace o prognóze a REMAP je přínosné použít, diskutujeme-li s pacientem cíl léčby.

Komunikace a její kvalita v kontextu závažného onemocnění má vliv na spokojenost s poskytovanou péčí i na kvalitu rozhodování o přiměřenosti navrhovaného léčebného postupu. Dobrá znalost a dovednost komunikovat vytváří podmínky pro vedení rozhovoru o cílech léčby, vedení rozhovoru s rodinou, nebo plánování konce života pacienta. V rámci paliativní péče má specifickou roli i komunikace s pozůstalými.

Lékař: "Paní Myšičková, dobrý den, já jsem Kopecký, lékař paliativního týmu tady v nemocnici. Pan doktor Váš, co se o Vás stará, kardiolog, mě poprosil, jestli bych za Vámi mohl přijít probrat nějaké věci, který můžou doprovázet Vaši nemoc. Můžu s Vámi si teď chvilku popovídat?"

Lékař: "Dobře. Já bych se vlastně chtěl s Vámi domluvit na takových třech základních věcech, u kterých přemýšlíme jako doktoři, když plánujeme Vaši péči. Jedna z těch důležitých věcí je, o jakých věcech si spolu vůbec máme povídat. Když přemýšlíme o Vaší nemoci, co je pro Vás důležité znát. Jaké informace chcete od nás znát."

Lékař: "Jste mi říkala, že i špatné věci chcete slyšet. A já bohužel nesu špatnou věc teď. Už neumíme pomoct tak, aby se to zlepšilo."

Lékař: "Paní Myšičková, já jdu s Vámi probrat nějaké možnosti tak, jak jsme si slíbili. Co bychom tak mohli dál dělat. Můžu teď?"

Lékařka: "Mám pro Vás dvě důležité zprávy. První se týká toho, co se dělo pozdě v noci a druhá se týká toho, co se našlo a co jsme zjistili z těch vyšetření, které jsme udělali. Je v pořádku, abychom to teď spolu probraly tyhle dvě věci?"

Lékařka: "... kdybych si s Vámi ráda popovídala o tom, jak na tom Vaše maminka je."