Psycholog:
"Dobrý den, já jsem Zuzana Čepelíková, psycholog. My už jsme se jednou viděli na chodbě, teď máme spolu delší čas a já se chci úplně na začátek jenom zeptat, jak je pro Vás příjemné Vás oslovovat, jestli jménem, nebo příjmením, nebo titulem?"
Pacient:
"Asi... asi teď příjmením."
Psycholog:
"...příjmením, takže paní Petrová, dobře. Těší mě. A paní Petrová, včera jsem měla komunikaci s lékařkou, ta říkala že se budeme dneska vídat, je to tak?"
Pacient:
"Hmm..." (souhlas)
Psycholog:
"A říkali jste si, nebo bavili jste se víc o tom, k čemu to dnešní setkání má být? Nebo vůbec ne?"
Pacient:
"...asi...protože...,(hluboký výdech) mě chcete nějak uvést do toho všeho, co se dějě kolem."
Psycholog:
" Já to shrnu, co vím já, když tak to dáme do kupy z toho, jestli jsou ještě nějaké informace, které jsou jinak nebo mám nepřesně. Vím, že máte 36 letého manžela, že teď ta situace je zkomplikovaná jeho nemocí a máte dvě malé děti doma a ... zatím to sedí správně? Mám dobré informace. A s tím že já vlastně vůbec nevím, jak se s celou tou situací doma potýkáte. A jak to zvládáte, jestli je něco co byste potřebovali. Na to dnešní setkání máme v něčem možná trochu jiný, než jak probíhá s doktorama. Můj úkol je se podívat na to, jestli doma Vy s Vaším manželem, nebo s dětmi je něco, co byste ještě potřebovali. Někdy to mohou být informace, někdy je toho hodně emočně, takže pojďme se jenom podívat na tyhle malé momenty, jestli je něco, co bychom pro Vás mohli udělat. Nebo co ještě můžeme spolu do-zmapovat."
Pacient:
"No ... tak asi... Já nevím, já jsem vlastně nevěděla, co od tý schůzky mám čekat."
Psycholog:
"Že je to pro Vás nové."
Pacient:
"No."
Psycholog:
"A bylo by pro vás v pořádku víc, kdybych se doptávala?"
Pacient:
"Asi jo."
Psycholog:
"Jo? A paní Petrová, teďka Váš muž je víceméně nesoběstačný a záleží - a nebo hodně závisí - na Vaší péči. A Vy jste někdo, kdo o něj pečuje kompletně sám, nebo máte v širší rodině podporu? Nebo ještě nějaké další služby?"
Pacient:
"Já vlastně, občas jeho matka a potom máme službu už. Protože já přes den musím chodit do práce."
Psycholog:
"Úplně tomu rozumím."
Pacient:
(nešťastně) "Protože už jsem z toho strašně vyčerpaná a nemůžu."
Psycholog:
"A děti? Ty jsou v péči školy, školek?"
Pacient:
"Škola, školky a kroužky. Snažím se, aby to bylo pro ně úplně normální. Nebo prostě... aby prostě... no, aby nějak fungovaly takže… ještě mají kroužky a tak."
Psycholog:
"A kdybych se zeptala na to, jak to zvládáte energeticky, jste z toho hodně unavení oba dva ,celá rodina, nebo zatím ještě zvládáte? Nebo už je to hodně nadoraz?"
Pacient:
"Myslím si, že už je to hodně nadoraz. Myslím si, že už nemůžu. A ... už jdu sama přes sebe a nevím ... mám pocit, že strašně... už… že jdu to ... nevím odkud už brát. Tak to jako..."
Psycholog:
"Můžu se zeptat na jednu souvislost? Někdy v těhle momentech je vlastně zajímavé podívat se, jestli je tohle první a takhle složitá velká situace ve Vašem životě, a nebo jestli jsou ještě nějaký jiný, který jste musela překonat. Zažili jste ve vaší rodině někdy úmrtí, nebo někdy nějaký velký stres? Nebo v práci? To proč se ptám je, že někdy naše tělo, náš život má vlastní zkušenost s tím, jak překonávat velké věci. Takže mně by zajímalo, jestli jste někdy už byli v situaci, kdy se dělo hodně složitostí?"
Pacient:
"Asi to je moje první velká zkušenost s něčím tak strašně osobním."
Psycholog:
"Strašně zásadním."
Pacient:
"... a křehkým."
Psycholog:
"A máte tuhle zkušenost se svýma blízkýma kolem sebe? Jestli tímhle podobným nebo jiným někdo procházel?"
Pacient:
"Já asi..." (přemýšlí) "...teď si nic nevybavím."
Psycholog:
"Ptám se proto, jestli vlastně máte nějakou představu, jak tím druzí lidé procházejí, a nebo jaká je vaše situace nebo zkušenost, protože my máme v sobě určitý - někdy tomu říkáme takovým složitým způsobem “zdroje”, ale jsou to vlastně jako obyčejný reagování na to, jestli když mi dochází energie, tak jestli to zvládnu strategií “že to musím vydržet”, nebo jestli mám nějaký úlevný mechanismus..."
Pacient:
"Jenom že to musím vydržet."
Psycholog:
"Máte to?"
Pacient:
"Že to prostě musím, že já to prostě musím..."
Psycholog:
"Žádné další věci nejsou přípustné?"
Pacient:
"Ne. Nemám nic jiného, ne."
Psycholog:
"Kolik času máte před sebou v horizontu, že to ještě jde vydržet? Mluvíme o týdnech, měsících, letech? Kolik je tam té energie?"
Pacient:
"Já nevím. to mě vůbec nenapadlo takhle přemýšlet. Já nevím... prostě dokud se to jako… dokud to nezvládneme nějak. Nebo prostě jako... nepřemýšlela jsem nad tím... Nevím."
Psycholog:
"Bylo by pro Vás zajímavý slyšet, když se lidé ocitají v podobné situaci a vypadá to, že je více potřeba péče, než je našich kapacit pro energii? Jak se to dá vlastně dobře zvládnout, když není odkud víc čerpat? Tak jsou přesto nějaké malé kroky, jak to udělat?"
Pacient:
"To asi nějak... to asi jo."
Psycholog:
"Jo? Protože někdy člověk řekne - já bych potřeboval se vyspat dva týdny, ale nemá...”
Pacient:
"......já bych si strašně přála, aby... aby se to zase zpátky vrátilo do normálu."
Psycholog:
"Do normálu."
Pacient:
"(šeptem)To bych si strašně přála."
Psycholog:
"Co je vlastně ta hlavní emoce, kterou celou dobu cítíte? Máte to tak, že jste ve smutku, nebo se snažíte užívat každodennost?"
Pacient:
"Strašný zoufalství."
Psycholog:
"Zoufalství."
Pacient:
"Strašný zoufalství. Strašný vztek."
Psycholog:
"A čím to zvládáte? Protože to si umím představit, že to je hrozně energeticky náročné."
Pacient:
"Brečím. Anebo..."
Psycholog:
"... moudrá reakce těla."
Pacient:
"Brečím, anebo křičím. Kolem sebe. Nenadávám lidem. Takže ten vztek mi pomáhá."
Psycholog:
"Pomáhá to k úlevě?"
Pacient:
"No... jo, ale potom mi je jako líto, že si nekdě vybíjím asi zlost."
Psycholog:
"Vy ste mi teď paní Petrová možná rychleji a jednodušeji odpověděla na to, jak já jsem se předtím komplikovaně a zamotaně ptala, že to je přesně ta strategie a ten jeden zdroj, na který jsem se ptala. Že když procházíme nějakou situaci, tak ta situace, když nejsme roboti, tak nám většinou vždycky dělá nějakou emoci a nějaký odraz a my potřebujeme s tou emocí umět zacházet tak, aby ona nás nesežrala, ale my jsme ji měli pod kontrolou. A někdy ten princip je velmi jednoduchý. Když toho jde hodně dovnitř, potřebuji, aby toho šlo hodně ven. A mluvení, pláč, křik, sport... spoustu dalších malých věcí je to, co někdy umožňuje, aby to člověk nedržel a ono to potom nedělalo věci proti němu. Takže to, že můžete se někde rozplakat, nebo rozkřičet, je v téhle situaci úplně normální. A je to někdy jedna z těch malinkých věcí, kterou můžeme dělat kdykoli, i když se cítím hodně zaplavení, nebo hodně zoufalí, nebo hodně bezmocní, tak my nemáme šanci, jak změnit příběh, ale máme šanci jak změnit ten velký náboj v sobě."