V závěrečné fázi života nabývá více na významu spiritualita života s nemocí. Co pro zdravotnického profesionála může představovat spiritualita nemocného? Před řadou let mě zaujal výklad tzv. horizontální a vertikální spirituality.
Horizontální spiritualita se dotýká smyslu a hodnot věcí, lidí, vztahů a jednání, které každodenně žijeme. Také způsobu, jak je žijeme. Hledání cesty po smyslu úspěchů, ale i neúspěchů, výkladu toho, čím a proč je úspěch vnímán úspěchem, a jindy (nebo v jiné době) naopak neúspěchem To proto, že tento způsob podmiňuje. Je přítomna uvědoměle, častěji neuvědoměle.
Vertikální spiritualita je způsobem zakotvení své vlastní individuální spirituality v religiozitě – víře ve „vyšší moc“, „vyšší princip“. Je významně spojena s rituály.
I když v současné společnosti vědomá spiritualita, ale i religionizita nebývá často přiznávána, v kontextu závěru života je velmi významným prvkem. Pro přijetí nemoci, pro životní bilanci, pro nalezení podpory ke zvládání. Postidealistická společnost často nedovoluje jednotlivci jít důsledně k podstatě příčin našeho jednání, vnímání okolností a snaze je měnit. Nedostatek podpory ve výchově z rodiny a stále nižší mezigenerační soudržnost situaci spíše zhoršují.
Pro „naše“ nemocné, ale také pro nás není vůbec snadné vnímat život s nemocí tak, že v něm můžeme nacházet smysl. A hodnoty.
Pamatuji si na příběh pana Karla, 82letého muže, s pokročilým karcinomem sigmoidea, metastázami jater a srdečním selháním. Přivezla ho sanita do hospice vsedě, už zdálky volal ze sanitky na sestřičky. Takový bonviván, na první pohled v pohodě. Mně při přijetí řekl, že vše má jasné: manželka je „tam nahoře už dva roky a on jde za ní“, jen nechce bolest a to stačí. Celý tým o něm na prvním sezení říkal, jak ho obdivují, že to má zvládnuté.
Za dva týdny jdu večer na vizitu, je hodně smutný. „Už aby to skončilo“, nic nechtěl, ani jíst. Následující ráno jsem se potkal našeho nemocničního kaplana. „Ahoj Honzo, prosím tě, byl jsem u pana Karla, zcela se u něj změnil přístup, moc tomu nerozumím.“ „Dobrá, zajdu za ním, denně bere přijímání, je to katolík, třeba mu budu užitečný.“ Odpoledne za mnou Honza přichází a sám je trochu v rozpacích. „Laďo, nemohu o tom mluvit, bylo to částečně i ve zpovědi, ale tomu člověku je strašně špatně, nevím, jak mu nyní pomoci.“
Hovoříme se staniční sestrou, nakonec voláme dceři. V rozhovoru popíše, že otec trápil podle ní i dvou bratrů maminku, „ona umřela i kvůli němu“. Jediná za ním chodí, bratři jsou podnikatelé a politici, žijí více než 100 km daleko, ještě za ním nebyli. „Myslíte, že jim mohu zavolat?“ jdu na tenký led. No můžete, ale otázka je, jestli s vámi vůbec budou mluvit. Mluvili. Oba přijeli, když jsem je požádal. Sedíme všichni v místnosti pro komunikaci, která je v hospici na každém oddělení k dispozici. „Otec myslím mámě ublížil, ale rozumím vám dobře, že nyní umírá. Ještě to v rodině probereme. Díky,“ loučí se starší syn. O víkendu přijeli, pak znovu a téměř každý druhý den. Táta zemřel za 3 týdny, klidný, smířený. Poté nás rodina pozvala na pohřeb, bylo to v mé farnosti, poprvé (a zatím naposledy) jsem šel. Bylo úžasné sledovat, jak si dříve téměř nekomunikující sourozenci podávali ruku a jak pro ně to vše bylo důležité.
Duchovní služba nevyléčitelně nemocným bývá často podceňována. Zapomíná se, že může být užitečná nejenom pacientům, ale i jejich blízkým (a pozůstalým) a také členům pečujícího týmu.
Mnohdy máme jako zdravotníci mylná očekávání, například:
- Duchovní služba a spirituální podpora jsou pouze pro kněze či eventuálně pastoračního asistenta – nejsem tzv. věřící, tedy mě se to netýká.
- Duchovní služba je všemocná – zcela usnadní a zjednoduší cestu nemocného a také jeho blízkých („přece ti křesťané, ti věřící, jsou na ni připraveni…“), odstraní úzkost, strach ze smrti, umírání, zmírní sama o sobě bolest.
- Myslíme si, že duchovní služba umí ochránit před tím „zlým a nelítostným Bohem“ – jak formuloval jeden můj přítel, kněz – a tak ji nabízíme těm, kteří ji dosud nevyužili z přesvědčení, že toto je ta správná cesta. A zkoušíme pacienta přesvědčit. Často kvůli sobě, někdy kvůli prosící rodině.
Můj přítel, páter Jan Zachoval, často o duchovní službě u nemocných říkal: Ten, kdo by pacientovi rád v tomto směru pomohl, udělá lépe, když se k tomu blíží oklikou. Je jedno, který z členů týmu to je. Takové „vhodné situace“ se namanou vlastně často nahodile, ve velmi různých kontextech. Třeba pak může vyjít z toho, co pacient prožívá teď, co ho teď těší nebo posiluje. Někdy řekne, že nic. Pak se dá zkusit zabrousit na to, čím pacient žil před nemocí, co ho těšilo, co ho trápilo, a tak se dostat k tomu, co ho trápí teď – například vtíravé myšlenky, pocity viny. Může jít o rozhovor, který netrvá ani minutu. Při dobrém vzájemném vztahu stačí, aby návštěvník (nebo lékař, sestra…) řekl něco jako: „Ale s tím by se třeba dalo něco udělat, v tom bychom vám mohli být užiteční…“ Když pacient otráveně odmítne, dá se ještě říci: „Ale možná by to za pokus přesto mohlo stát.“ A nemusí na to navazovat hned druhý den, pacient často po krátkém čase naváže sám.
Pro užitečné působení duchovní služby na nemocničním oddělení i u jednotlivých pacientů je vhodným nástrojem „Být s…“ (= být s nimi, být s ním). Je to protiklad k dnes všeobecné snaze cokoli nějak pojmenovat a hned zaškatulkovat, včetně pojmenování, kategorizace a vykazování výkonů. Když s pacientem kdokoli „jenom je“, může mu prospět daleko lépe, než když u něho plní nějaký svůj záměr. To, co se mi pro něho zdálo užitečné včera, mohlo se před deseti minutami úplně změnit, a ani pacient sám by nemusel vědět, proč k tomu došlo. Nejde o počet udělených svátostí ani o délku času stráveného s pacientem/personálem. V příznivém případě se pracovník duchovní služby stane jakousi samozřejmou součástí prostředí a k tomu stačí občas projít po chodbě cestou za někým, občas se s někým pozdravit, občas i prohodit konvenční poznámku o počasí atp.
V katolické duchovní službě jsou rozlišovány tři kategorie pracovníků:
- pastorační asistentka
- dobrovolníci
- kněží
„Nemocniční kaplan“ je mezinárodní označení osoby, která vykonává pastorační péči ve zdravotnických, případně sociálních službách. Působí na základě pověření daného svou církví a smlouvy s nemocnicí (www.kaplan-nemocnice.cz ).
Nabízí svou službu průvodce v úzkosti, v hledání naděje a odpovědí na otázky po smyslu života, v prožívání víry v době nemoci, umírání a smrti. Kaplan nemocného přijímá v jeho současném stavu, a to jak fyzických obtíží a psychosociálních problémů, tak v jeho emočních těžkostech a hledání orientace v souvislosti s tím, co nemocný prožívá.
V náročných obdobích nemoci pomáhá hledat naději prostřednictvím osobního zaměření nemocného. Pomocí pastoračního rozhovoru napomáhá nemocnému k přijetí obtíží souvisejících s nemocí a utrpením a k smíření se sebou samým, s druhými lidmi, s Bohem. Vzbuzením důvěry a prostřednictvím empatického naslouchání ztělesňuje lidskou blízkost.
Klíčovým principem by mělo být umožnit zapojení těchto profesí do každodenní práce týmu – tak, aby mohly svým působením ovlivnit jak nemocného, tak jeho blízké i personál.
Zapamatujte si
- Spiritualita je významnou součástí vnímání nevyléčitelné nemoci, zásadně se promítá do kvality života nemocného i jeho blízkých.
- Duchovní služba nevyléčitelně nemocným by měla být vždy zakomponována do práce multidisciplinárního týmu.
Literatura
www.kaplan-nemocnice.cz (web Katolické asociace nemocničních kaplanů ČR).
Goldhirsch S. Geriatric palliative care. Chai E, Meier D, Morris J. (eds.). Oxford, 2015.