Plán péče, otevřená komunikace o nemoci s pacientem a jeho rodinou, zhodnocení reality závěru života, předvídání dalšího vývoje nemoci a vzájemná důvěra s dobře nastavenou symptomovou léčbou (včetně SOS medikace) jsou základní atributy plynulého přechodu k závěrečné fázi života pacienta. Je to také období, kdy ještě více než dříve musí být důraz kladený na péči a podporu směrem rodině pacienta.

Terminální stadium (fáze) nevyléčitelných onemocnění se vyznačuje častější destabilizací onemocnění, akcelerací některých symptomů, je zřetelné, že se nemoc vyvíjí k závěru. Většinou hovoříme o posledních měsících života.

Díky stále častějšímu výskytu polymobidity již nejen u pokročile geriatricky nemocných se stává klíčovou otázkou schopnost multidisciplinárního pohledu, se zaměřením na kvalitu života, a dobré zhodnocení potenciálu nemocného. Zvláště u seniorů, nebo závažně polymorbidních mladších nemocných, musí být tento aspekt tématem jakékoli klinické aktivity. Ve schopnosti komplexního pohledu na to, kde a proč (a s jakými možnosti) se pacient nachází ve vývoji svého onemocnění, tkví budoucnost kvality péče o závažně chronicky nemocné. A z těchto principů pak vychází péče o pozůstalé.

Závěr života je vždy jedinečný, tak jako je jedinečný život sám. Umírá-li člověk vysokého věku, je možné vnímat důležitost kvalitní péče, důstojnosti, a to také pro jeho blízké. Méně naléhavé bývají obavy ze smrti jako takové. Je ale třeba připustit, a klinická praxe mi to potvrzuje, že osobní postoj pacientů a rodin se vyvíjí a mění i s tím, jak se mění společenské hodnoty. Nemyslím tedy, že je užitečné automaticky předpokládat, že závěr života člověka v 80 a více letech bude snazší než u mnohem mladších lidí, či dokonce dětí.

Pacient potřebuje především mít jistotu pomoci, vědět, kam se může ve chvílích potřeby obrátit. Potřebuje INFORMACE (vědět, o možnostech další péče, vědět, co bude v nemoci následovat)-dostatek informací mu dává pocit jistoty a bezpečí. Potřebuje otevřenou a upřímnou komunikaci.

V závěrečné fázi života nabývá více na významu spiritualita života s nemocí. Co pro zdravotnického profesionála může představovat spiritualita nemocného? Před řadou let mě zaujal výklad tzv. horizontální a vertikální spirituality.

Základními aspekty jsou prostředí smrti (doma, v nemocnici, hospici, sociálním zařízení), způsob smrti, kvalita smrti (a jak je později vykládána), význam smrti (medicínský, sociální, duchovní, náboženský, kulturní, právní), respektovat individualitu a specifika jiných kultur.

Příprava na roli pozůstalých je významně v rukou zdravotníků, od časné indikace paliativní péče, komunikace, kvality péče až po doprovázení. Patologické truchlení může zásadně negativně ovlivnit život celé rodiny, mnohdy čítající i několik členů, jejichž kvalita života tak může být až na řadu měsíců, či dokonce let narušena.

Komunikace je základním nástrojem vytváření lidských vztahů a vzájemného přenosu informací. Paliativní medicína má za cíl napomáhat nevyléčitelně nemocným a umírajícím udržet dobrou kvalitu života i v situaci těžkého onemocnění. Otevřená a empatická  komunikace – mezi zdravotníky, pacientem a jeho rodinou – je  pro dosažení tohoto cíle klíčová.

Právní aspekty poskytování paliativní péče - základní pojmy: informovaný souhlas, marná léčba, ukončení přístrojové podpory, poučení pacienta, dříve vyslovené přání.